O všedním životě v „socialismu“ : jaká byla komunistická diktatura? /

Studie se zamýšlí nad metodou a výkladem klíčových pojmů, s nimiž pracují Michal Pullmann a někteří jiní mladší historici při studiu dějin komunismu. Jejich východiskem je přesvědčení, že dosavadní výklady o komunistické diktatuře jsou jednostranné, neboť stavějí do binárního protikladu všemocný rež...

Full description

Main Author:
Document type: Article
Language: Czech
ISSN: 1214-7249
Subjects:
Online Access: Plný text

Summary: Studie se zamýšlí nad metodou a výkladem klíčových pojmů, s nimiž pracují Michal Pullmann a někteří jiní mladší historici při studiu dějin komunismu. Jejich východiskem je přesvědčení, že dosavadní výklady o komunistické diktatuře jsou jednostranné, neboť stavějí do binárního protikladu všemocný režim a bezbrannou společnost. Naproti tomu se snaží vysvětlit dlouholeté trvání režimu souhlasem obyvatelstva, čímž systém se stává participativní diktaturou. Část spoluodpovědnosti je tak přenesena na „společnost“, která je pojímána nediferencovaně jako homogenní celek. Objektem jejich studia je však pouze ta část společnosti, která se projevuje ve veřejném horizontu aktivně. Jiné části společnosti, které byly z účasti na autoritativním diskurzu vyřazeny či samy na účast v něm rezignovaly, nejsou v diskurzu a tedy ani v obrazu všedního dne zastoupeny. Jejich metoda podle autora vede jen k dílčím poznatkům závěrečného období, izolovaného z proudu historie, z jejichž úzké základny je kritika totalitárního modelu neúměrná a nepřesvědčivá.
This article focuses on the method and interpretation of several key concepts which Michal Pullmann and some other younger historians use in their study of history of communism. Their basic starting point is a conviction that existing interpretations of communist dictatorship are one-sided because they tend to posit a binary contrast between an all-powerful regime and a powerless society. At the same time, however, these younger historians explain the longevity of communist regimes by consent on the part of the population, which makes such a system a ‘participative’ dictatorship. Part of the responsibility is thus transferred to ‘society’ which is seen as undifferentiated, as a homogeneous whole. Their studies, however, focus only on that part of society which played an active part in the public discourse. Other parts of the society, those which were either excluded from the authoritative discourse or resigned from their participation, are represented neither in the discourse nor in the image of everyday life. In the author’s view, this method thus beings only partial knowledge of the final stage of ‘socialist regimes’ and any criticism arising from such a narrow base can produce only an unconvincing and disproportionate criticism of the totalitarian model.
ISSN: 1214-7249